Škoda Š-III

V roce 1931 vznikl projekt kombinovaného vozidla KSÚ (Kombinovaný střední útočný vůz). Jednalo se o vozidlo jak s pásovým, tak s kolovým podvozkem. Podle výkresů se mělo jednat o tank s velmi členitou korbou a velkou věží s lafetovaným kanonem typu AB/BA (jednalo se o houfnici ráže 70mm, do které se dala vložit hlaveň protitankového děla s ráží 37mm) a dvěma kulomety vz.24 v bocích. Pásový podvozek se sestával z napínacího kola, předního podpůrného kola, osmi pojezdových kol, zadního podpůrného a hnacího kola. Celý tento komplex byl zakrytý pancéřovým plátem. Kolový podvozek byl ukrytý mezi pásy a tvořili ho vepředu řiditelná a v zadu hnaná náprava. Celý stroj o váze kolem 16,5 tuny poháněly dva čtyřválcové motory namontované na jedné převodovce.

Škodovka dostala oficiální objednávku na jeden prototyp v květnu 1933, kdy už byl ve stádiu velké rozpracovanosti. Přibližně ve stejné době firma dochází k názoru, že kombinovaný podvozek je nad její síly a požádá armádu, aby mohla dokončit vozidlo jako čistě pásové, ale se silnějším pancéřováním a jinou výzbrojí. Po změně specifikací zastavili v továrně práce na prototypu a stroj rozebrali. Některé vhodné součástky se s velkou pravděpodobností dostaly do nových konstrukcí.

Po prvotní armádní neústupnosti ohledně změny specifikací vozidla nakonec roku 1934 padlo rozhodnutí na prototypy tanku s čistě pásovým podvozkem. Vznikl tank Š-III s čelním pancířem tloušťky 32 mm, bočním pak od 24 do 30 mm (z pancéřových plechů byl sestavený jen jeden prototyp, druhý byl v rámci úspor z klasické měkké oceli). Byl vyzbrojený dělem Š-III ráže 4,7 cm a těžkým kulometem vz.37 ve věži (tato věž byla standardní pro všechny střední tanky kategorie III, vyvinula ji firma Škoda a vyrobila pouze v jednom exempláři, který střídavě putoval mezi Kopřivnicí a Plzní), druhý těžký kulomet byl lafetovaný v čelní stěně korby. Pohon u obou prototypů byl jiný. První tank měl dva spřažené šestiválcové motory. Druhý poháněl nově vyvinutý osmiválcový motor.

První ze strojů se dostal ke zkouškám na konci roku 1936 a druhý v březnu 1937. Během těchto zkoušek se vyskytlo mnoho závad a nedodělků. Hlavními slabinami byly poddimenzované motory a zastaralý podvozek (ten byl s velkou pravděpodobností stejný jako u kombinovaného vozidla KSÚ). Útočná vozba je oba přijala do stavu až v roce 1939, ale jen jako ukázkové konstrukce do školy ve Vyškově a to jen na krátkou dobu, protože už tehdy se jednalo o jejich likvidaci. Oba po 15. březnu 1939 Wehrmacht převezl do zkušebního střediska v Kummensdorfu. Ještě v roce 1942odtud posílají jeden šestiválcový motor z tanku Š-III k opravě do Plzně. Další osudy nejsou známy.